Odmocnina

Z testwiki
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Graf kvadratické funkce (červeně) a k ní inverzní funkce druhá odmocnina (modře)

Odmocňování v matematice je částečně inverzní operací k umocňování, odmocnina je výsledkem této operace. Částečně proto, že definiční obory těchto dvou operací nejsou obecně vždy shodné. Je-li definováno umocňování nějakých matematických objektů (čísel, matic, funkcí…), pak n-tá odmocnina z objektu a, označovaná jako

an

, je definována jako objekt b, pro který platí

bn=a

. Číslo n se přitom nazývá odmocnitel a číslo a odmocněnec. Speciálním případem je druhá odmocnina, která se často označuje jen jako odmocnina a značí

a.

Odmocnina nemusí vždy v daném číselném oboru existovat (neexistují např. druhé odmocniny záporných čísel v oboru reálných čísel), anebo může naopak existovat více různých odmocnin.

Odmocnina z reálného čísla

V oboru reálných čísel je n-tá odmocnina z reálného čísla definována následovně:

Pro libovolné n ∈ ℕ, n ≠ 0 definujeme n-tou odmocninu z nezáporného reálného čísla a jako nezáporné reálné číslo b, pro které platí bn=a. Z definice přímo plyne, že existuje-li takové číslo b, je jednoznačně dáno a odmocnina je tudíž funkcí. Značíme b=an.

Pro n = 2 definice druhé odmocniny z reálného čísla zní takto:

Druhá odmocnina z nezáporného reálného čísla a je nezáporné reálné číslo b, pro které platí, že bb=a. Značíme b=a.

Přestože platí například 22=4 a současně také (2)(2)=4, druhá odmocnina z čísla 4 je podle definice vždy nezáporné číslo, proto 4=2.

Je nutné rozlišovat mezi hodnotou odmocniny a kořeny řešení rovnice, například x24=0. V oboru reálných čísel má tato rovnice dvě různá řešení, dva různé kořeny: x1=2 a x2=2.

Pro obecné reálné číslo r ∈ ℝ, r ≠ 0 můžeme r-tou odmocninu pro a>0 definovat pomocí exponenciální funkce vztahem ar=e1rln(a).

Odmocnina z nezáporného čísla

Pokud a, b jsou nezáporná čísla, tedy včetně nuly, m, n jsou přirozená čísla a k je číslo celé, pak pro n odmocninu platí tyto vzorce:

0n=0
1n=1
a1=a
abn=anbna0,b0
abn=anbna0,b>0
anm=amn
(am)an=a(m+n)mn
akn=(an)k=(a1n)k=akna>0
ddaan=1na1nn
anda=n1+na1+nn+C

Odmocnina ze záporného čísla

Pokud a je nezáporné číslo, m je přirozené číslo nebo nula a n je ve tvaru n=2m+1 (tedy je to liché číslo), pak platí:

an=an

Početní operace s mocninami a odmocninami reálného čísla

N odmocninu z nezáporného čísla a můžeme upravit na mocninu tohoto čísla takto:

an=a1n

Pak lze s těmito mocninami počítat stejně, jako s mocninou an. A platí tyto vztahy:

aman=am+n
(ab)m=ambmb>0
(am)n=amn

Příklady použití:

a53a45=a53a45=a25+1215=a3715
aa4=a12a14=a214=a14

Odmocnina z komplexního čísla

Komplexním číslům chybí lineární uspořádání, které u reálných čísel využíváme k zvolení pouze nezáporného kořenu odpovídající rovnice. Odmocnina pro komplexní čísla tedy není jednoznačně určena, respektive není funkcí, pokud nezafixujeme dodatečný parametr k.

Pro výpočet n-té odmocniny je vhodné vyjádřit odmocňované komplexní číslo z v goniometrickém tvaru jako z=|z|(cosϕ+isinϕ), případně v exponenciálním tvaru jako z=|z|eiϕ.

Potom hledaná odmocnina je

zn=|z|nei(ϕ+2kπ)/n=|z|n(cosϕ+2kπn+isinϕ+2kπn),

kde k je libovolné celé číslo.

Různých n-tých odmocnin z libovolného nenulového čísla je v komplexním oboru právě n. Druhé odmocniny z komplexních čísel jejichž reálná část je kladná a imaginární část je nulová, jsou v komplexním oboru vždy dvě komplexní čísla jejichž reálné části jsou opačná reálná čísla a imaginární části jsou nulové. Druhé odmocniny z komplexních čísel se zápornou reálnou částí a imaginární částí nulovou jsou vždy dvě ryze imaginární čísla, jež se liší znaménkem, např. komplexní druhé odmocniny čísla -1 jsou imaginární jednotka i a číslo -i.

Symbol pro odmocninu

Vysvětlení původu znaku pro odmocninu () je do značné míry spekulativní. Někteří historici matematiky se domnívají, že symbol poprvé použili Arabové. První známé použití je totiž u Abú al-Hasan Alí ibn Muhammad al-Qalasádího (1421–1486) a domněnkou je, že byl tento znak převzat z arabského písmene ج, což je první písmeno ve slově džidhr, které v arabštině znamená kořen (např. kořen řešení kvadratické rovnice)[1]

Ale mnozí, včetně matematika Leonharda Eulera,[2] se domnívají, že znak pochází z písmene r, prvního písmene latinského slova radix, které také znamená kořen.

Symbol byl poprvé použit v tisku (bez horní vodorovné čáry nad odmocňovanými čísly) v roce 1525 v díle Die Coss od německého matematika Christoffera Rudolffa.[3]

Související články

Reference

  1. Juškevič A. P.: Dějiny matematiky ve středověku, Academia, Praha 1977, str. 266 - 267.
  2. Leonhard Euler (1755). Institutiones calculi differentialis (in Latin).
  3. Juškevič A. P.: Dějiny matematiky ve středověku, Academia, Praha 1977, str. 409.

Externí odkazy

Šablona:Autoritní data