Bělení textilií
Bělení textilií je chemická úprava, jejímž hlavním účelem je odstranění (přirozeného) zbarvení, odstranění rostlinných nečistot a tuků a zvýšení savosti zušlechťovaného materiálu.
Bělení textilií z celulózových vláken (bavlna, len, konopí příp. juta) se provádí různými louhy, živočišná vlákna se bělí kombinací redukčních a oxidačních prostředků.[1]
Z historie bělení
Bělení textilií slunečními paprsky bylo známé již ve 3. tisíciletí před n. l. V 11. a 12. století byli platili nizozemští odborníci v celém tehdejším světě za nejlepší výrobce bělených lněných tkanin. Jejich metoda bělení, po dlouhou dobu přísně tajená, spočívala v kombinaci účinků slunečního světla s louhováním a namáčením textilie v podmáslí. Celá procedura trvala asi 8 týdnů. V roce 1746 začal Angličan Roebuck používat zředěnou kyselinu, později kyselinu sírovou, namísto podmáslí a tím se krátila doba na bělení na cca 1 den. Koncem 18. století zavedl Skot Tennant jako bělící prostředek chlorové vápno.[2] Od konce 20. let 20. století se k bělení používá převážně peroxid vodíku, který v 21. století z ekologických důvodů téměř zcela nahradil dosavadní chlornan sodný[3]
Způsob zpracování
Bavlna a směsi s chemickými vlákny
se bělí oxidací peroxidem vodíku a (z ekologických důvodů stále méně) chlornanem sodným v alkalickém prostředí. Při chemických reakcích spolupůsobí různé pomocné prostředky (aktivátory, stabilizátory).[4]
Vlákenné vločky a příze se bělí v aparátech.[5]
Tkaniny se zpracovávají většinou jako předúprava k barvení za široka nebo v provazci, pleteniny v kádích (nebo pěchovacích aparátech) nebo podobně jako tkaniny obvykle za následujících podmínek:[1]
| Způsob
zpracování |
Materiál k bělení | |||||
| snadno bělitelný | předúprava
k barvení / tisku |
těžce bělitelný | ||||
| Vyvářka | --- | --- | xxx | |||
| 1. stupeň bělení | xxx | xxx | xxx | |||
| 2. stupeň bělení | --- | xxx | xxx | |||
| Poznámka: | nižší bělost | pro tkaniny
i pleteniny |
případně s předbělením
a předmáčením | |||
Strojní zařízení: [4]
Kontinuální linky často obsahují vyvářku, několikanásobné bělení, praní a sušení
Diskontinuální zařízení (např.: napouštěcí oddíl – ždímací válce - propařovací šachty – reakční komory) s výhodou podstatně nižší spotřeby energie
Bělení lýkových vláken
je velmi podobné jako u bavlny. Zde se rozlišují 1 až 4 bělicí pochody, plně bělený materiál ztrácí nejméně 20 % váhy.
U juty se dá jen velmi obtížně dosáhnout úplné bělosti, vlákna pozbývají bělením až 40 % pevnosti.
Vlna
se nebělí tak často jako rostlinné materiály. Bělicí úpravou se nedá dosáhnout stejný efekt jako u rostlinných vláken, výsledkem je často jen podstatně světlejší barevný odstín. Provádí se zpravidla kombinací redukce (s a ) a oxidace ( v mírně alkalickém prostředí).
Bělení přírodního hedvábí
je vlastně odkližování v mydelní nebo mírně alkalické lázni. Tím se odstraní z vlákna sericin a uvolní přirozené barvivo, které je na něj vázáno.
Syntetická vlákna
se bělí jen zcela výjimečně. K zušlechťování se připravují pouze praním a případně optickým zjasňováním. [6] [1]
Literatura
- Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Šablona:ISBN Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, str. 77-78
Externí odkazy
Reference
- ↑ 1,0 1,1 1,2 Pospíšil a kol.: Příručka textilního odborníka, 2. část., SNTL Praha 1981, str. 877-913
- ↑ Šablona:Citace elektronické monografie
- ↑ Šablona:Citace elektronické monografie
- ↑ 4,0 4,1 Šablona:Citace elektronické monografie
- ↑ Šablona:Citace elektronické monografie
- ↑ Peter/Routte: Grundlagen der Textilveredlung, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 1989, Šablona:ISBN, str. 461-481