Kleinova–Gordonova rovnice

Z testwiki
Verze z 29. 1. 2022, 16:11, kterou vytvořil imported>David V. (typografie)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Kleinova–Gordonova rovnice je pohybová rovnice v jedné z relativistických formulací kvantové mechaniky. Je pojmenována po Oskaru Kleinovi a Walteru Gordonovi, nezávisle na nich ji ale odvodil také Vladimir Alexandrovič Fok. Popisuje chování částic s nulovým spinem (tzv. skalární mezony). Jde o parciální diferenciální rovnici druhého řádu.

(m2c22)ψ=0

Zde m je klidová hmotnost částice, c je rychlost světla ve vakuu, je redukovaná Planckova konstanta, ψ je vlnová funkce a je d'Alembertův operátor obsahující druhé parciální derivace podle času a kartézských souřadnic polohy.

=Δ1c22t2=2x2+2y2+2z21c22t2

(Δ= je Laplaceův operátor, je operátor nabla, tečka značí skalární součin.)

Motivace

Důvodem k náhradě Schrödingerovy rovnice jinou pohybovou rovnicí je fakt, že nezohledňuje speciální teorii relativity. Proto nemůže být správná v situacích, kdy rychlosti částic jsou řádově srovnatelné s rychlostí světla ve vakuu. Vztah pro Hamiltonián

H^=T^+V^=𝐩^22m+V

vychází z newtonovského výrazu pro kinetickou energii T=m𝐯2/2=𝐩2/(2m), který při velkých rychlostech neplatí. Navíc Schrödingerova rovnice obsahuje první parciální derivaci vlnové funkce podle času a druhé derivace podle prostorových souřadnic, takže není invariantní vůči Lorentzovým transformacím.

Odvození

Energie ve speciální relativitě je dána velikostí čtyřvektoru energie-hybnosti. Druhá mocnina jeho velikosti je

E2=c2𝐩2+m2c4,

kde m je klidová hmotnost částice, 𝐩 je vektor hybnosti a c je rychlost světla ve vakuu. Kleinovu–Gordonovu rovnici dostaneme dosazením kvantových operátorů pro energii a hybnost do tohoto vztahu.

E^=it
p^=i

(Konstanta i je imaginární jednotka.) Rovnost operátorů chápeme ve smyslu stejného působení na vlnovou funkci a dostáváme:

22ψt2=2c2Δψ+m2c4ψ.

Rovnici vydělíme 2c2, odečteme pravou stranu a získáme

Δψ1c22ψt2m2c22ψ=0,

kde je na levé straně již vidět působení operátoru na vlnovou funkci. Obdrželi jsme tedy Kleinovu–Gordonovu rovnici.

Při přechodu do jiné inerciální vztažné soustavy, čili pri Lorentzových transformacích, se d'Alembertův operátor chová jako skalár, tedy právě jako konstanta (mc/)2, kde m je klidová hmotnost. Rovnice je tedy v souladu se speciální teorií relativity a z tohoto hlediska správně popisuje chování vlnové funkce.

V jednorozměrném případě stačí vzít v úvahu pouze x-ovou část vektoru hybnosti. Příslušný operátor je px^=i(/x) a Kleinova–Gordonova rovnice přejde na tvar

2ψx21c22ψt2=m2c22ψ.

Problémy

Kleinova–Gordonova rovnice je rovnicí druhého řádu v čase. To znamená, že pro její řešení je nutné jako počáteční podmínku zadat nejen vlnovou funkci ψ(𝐫,t) v okamžiku t=t0, ale zároveň i její derivaci ψ/t. V důsledku z toho také plyne, že veličina

ρ=i2mc2(ψ*ψtψψ*t),

která by měla odpovídat hustotě pravděpodobnosti, může nabývat i záporných hodnot. To vedlo Paula Diraca ke hledání lepší pohybové rovnice, které dnes říkáme Diracova rovnice. Při jejím odvození předpověděl Dirac existenci antihmoty a také zcela novou fyzikální veličinu (spin), která nemá v klasické fyzice analogii. Bez těchto úvah nelze problémy Kleinovy–Gordonovy rovnice korektně vyřešit, takže popisuje správně pouze částice s nulovým spinem.

Související články

Externí odkazy

Šablona:Autoritní data