Stefanův–Boltzmannův zákon: Porovnání verzí
imported>Tomsanik →Odvození: zpřesněni informací, záměna k_B za k pro konzistenci na odkazovaný Planckův zákon, přejmenování výkonu P na intenzitu I (není to tak úplně výkon a je třeba být konzistentní s první sekcí článku). Pro zdůraznění rozdílu (a zároveň udržení konzistence) jsem všude doplnil argument k I(omega). |
(Žádný rozdíl)
|
Aktuální verze z 17. 8. 2023, 14:17
Stefanův–Boltzmannův zákon publikovaný roku 1879 Ludwigem Boltzmannem a Jožefem Stefanem popisuje celkovou intenzitu záření absolutně černého tělesa. Tento zákon říká, že intenzita vyzařování roste se čtvrtou mocninou termodynamické teploty zářícího tělesa.
- I – celková intenzita záření (podíl výkonu a plochy) [W·m−2]
- – Stefanova–Boltzmannova konstanta
- T – termodynamická teplota [K]
Pro „šedé těleso“ lze Stefanův–Boltzmannův zákon psát jako
kde je emisivita povrchu tělesa.
Tabulka
Tabulka ukazuje příklady hodnot měrného výkonu (intenzity záření) pro některé teploty:
| Teplota [°C] | Teplota [K] | Intenzita [W·m−2] | Poznámka |
|---|---|---|---|
| 0 | 273,15 | 315,6 | teplota tání ledu |
| 100 | 373,15 | 1100 | teplota varu vody |
| 120,85 | 394 | 1366 | solární konstanta ve vzdálenosti 1 AU od Slunce, tuto teplotu by měla černá deska kolmá ke Slunci, kdyby mohla vyzařovat jen osluněnou stranou |
| 5507 | 5780 | 6,33×107 | povrch Slunce |
Odvození
Vyjdeme z Planckova vyzařovacího zákona:
- ,
v němž veličina je intenzita záření absolutně černého tělesa na dané frekvenci . Celkovou intenzitu záření vyzařovanou napříč spektrem pak získáme integrací přes všechny možné úhlové frekvence záření:
- .
Integrál v tomto výrazu zjednodušíme substitucí , podle které a :
- .
Hodnota určitého integrálu z tohoto výrazu je , takže
- .