Zobrazení zdroje stránky Unavené světlo

{{napsáno umělou inteligencí}}
'''Unavené světlo''' (anglicky ''tired light'') je třída hypotetických mechanismů [[červený posuv|červeného posuvu]], která byla navržena jako alternativní vysvětlení pro vztah [[Hubbleův zákon|červeného posuvu a vzdálenosti]]. Tyto modely byly navrženy jako alternativy k modelům zahrnujícím [[expanze vesmíru|expanzi vesmíru]]. Koncept byl poprvé navržen v roce 1929 [[Fritz Zwicky|Fritzem Zwickym]], který naznačil, že pokud by fotony ztrácely energii v průběhu času prostřednictvím srážek s jinými částicemi pravidelným způsobem, vzdálenější objekty by se jevily červenější než ty blíže.

Zwicky uznal, že jakýkoli druh [[rozptyl světla|rozptylu]] světla by rozmazal obrazy vzdálených objektů více, než co je pozorováno. Navíc, [[Tolmanův test povrchové jasnosti|povrchová jasnost galaxií vyvíjejících se v čase]], [[časová dilatace]] kosmologických zdrojů a tepelné spektrum [[Reliktní záření|kosmického mikrovlnného pozadí]] byly pozorovány – tyto efekty by neměly být přítomny, pokud by kosmologický červený posuv byl způsoben jakýmkoli mechanismem rozptylu unaveného světla.<ref name="nedwright">[[Ned Wright|Wright, E. L.]] ''[http://www.astro.ucla.edu/~wright/tiredlit.htm Errors in Tired Light Cosmology]''.</ref><ref name="treu" /><ref name="Peebles">{{Cite book |last1=Peebles|first1 = P. J. E. |year=1998 |chapter=The Standard Cosmological Model |editor-last=Greco |editor-first=M. |title=Rencontres de Physique de la Vallee d'Aosta |arxiv = astro-ph/9806201}}</ref> Navzdory periodickému přehodnocování tohoto konceptu nebylo do roku 2008 unavené světlo podpořeno (ani vyvráceno) pozorováními a zůstává [[fringe physics|okrajovým tématem]] v astrofyzice.<ref name="overduin-2008">{{cite book |first1=James Martin |last1=Overduin |first2=Paul S. |last2=Wesson |year=2008 |title=The light/dark universe: light from galaxies, dark matter and dark energy |page=10 |publisher=World Scientific Publishing |isbn=978-981-283-441-6}}</ref> Roku 2024 se objevila studie z novějších pozorování, která unavené světlo vysvětluje.<ref>{{Citace elektronického periodika
 | titul = Observational study supports century-old theory that challenges the Big Bang
 | url = https://phys.org/news/2024-09-century-theory-big.html
 | datum_přístupu = 2024-09-12
}}</ref>

== Historie a přijetí ==
Unavené [[světlo]] byla myšlenka, která vznikla v důsledku pozorování [[Edwin Hubble|Edwina Hubblea]], že [[galaxie|vzdálené galaxie]] mají [[červený posuv]] úměrný jejich [[kosmologické vzdálenosti|vzdálenosti]]. Červený posuv je posun v [[astronomická spektroskopie|spektru]] emitovaného [[elektromagnetické záření|elektromagnetického záření]] z objektu směrem k nižším energiím a frekvencím, spojený s jevem [[Dopplerův efekt|Dopplerova efektu]]. Pozorovatelé [[spirální mlhoviny|spirálních mlhovin]], jako byl [[Vesto Slipher]], zjistili, že tyto objekty (nyní známé jako samostatné [[galaxie]]) obecně vykazovaly červený posuv spíše než modrý posuv bez ohledu na to, kde se nacházely. Protože vztah platí ve všech směrech, nelze ho připsat normálnímu pohybu vzhledem k pozadí, které by ukazovalo směs červených a modrých posuvů. Vše se pohybuje ''od'' galaxie Mléčné dráhy. Hubbleův přínos spočíval v tom, že ukázal, že velikost červeného posuvu silně koreluje se vzdáleností galaxií.

Na základě Slipherových a Hubbleových dat si v roce 1927 [[Georges Lemaître]] uvědomil, že tato korelace by mohla odpovídat nestacionárním řešením rovnic Einsteinovy teorie gravitace, Friedmann–Lemaîtrovým řešením. Lemaîtrov článek byl však oceněn až po Hubbleově publikaci v roce 1929. Univerzální vztah červeného posuvu a vzdálenosti v tomto řešení je přičítán efektu, který má expandující vesmír na foton cestující po nulovém [[prostorový interval|prostorovém intervalu]] (také známý jako „světelná“ [[geodetická dráha]]). V této formulaci stále existoval analogický efekt [[Dopplerův efekt|Dopplerova efektu]], ačkoli relativní rychlosti je třeba zacházet opatrněji, protože [[kosmologická vzdálenost|vzdálenosti]] lze definovat různými způsoby v [[expanze vesmíru|expandujícím vesmíru]].

Ve stejnou dobu byly navrženy další vysvětlení, která nebyla v souladu s obecnou relativitou. [[Edward Arthur Milne|Edward Milne]] navrhl vysvětlení kompatibilní se [[speciální relativita|speciální relativitou]], ale nikoli s obecnou relativitou, že došlo k obrovskému výbuchu, který by mohl vysvětlit červené posuvy (viz [[Milneův vesmír]]). Jiní navrhovali, že [[systematika|systematické efekty]] by mohly vysvětlit korelaci červeného posuvu a vzdálenosti. V tomto směru navrhl v roce 1929 [[Fritz Zwicky]] mechanismus „unaveného světla“.<ref name="Zwicky">{{Cite journal |doi = 10.1073/pnas.15.10.773|pmid = 16577237|pmc = 522555|bibcode = 1929PNAS...15..773Z|title = On the Redshift of Spectral Lines Through Interstellar Space|year = 1929|last1 = Zwicky|first1 = F.|journal = Proceedings of the National Academy of Sciences|volume = 15|issue = 10|pages = 773–779|doi-access = free}}</ref> Zwicky navrhl, že [[foton]]y by mohly pomalu ztrácet [[energie|energii]], když cestují obrovskými [[vzdálenost]]mi skrz [[statický vesmír]] interakcí s hmotou nebo jinými fotony nebo nějakým novým fyzikálním mechanismem. Vzhledem k tomu, že snížení [[energie]] odpovídá zvýšení [[vlnová délka|vlnové délky]] světla, tento efekt by produkoval [[červený posuv]] ve [[spektrální čára|spektrálních liniích]], které se zvětšují [[proporcionalita (matematika)|proporcionálně]] se vzdáleností zdroje. Termín „unavené světlo“ zavedl [[Richard Tolman]] na počátku 30. let 20. století jako způsob, jak tento nápad označit.<ref>{{cite book |last1=Evans |first1=Myron W. |last2=Vigier |first2=Jean-Pierre |title=The Enigmatic Photon: Theory and Practice of the B3 Field |url=https://books.google.com/books?id=2-0p1eOCYeIC&q=%22tired+light%22+coined+tolman&pg=PA29 |page=29 |publisher=Springer |date=1996 |isbn=978-0-7923-4044-7}}</ref> [[Helge Kragh]] poznamenal: „Zwickyho hypotéza byla nejznámější a nejpropracovanější alternativou k rozpínajícímu se vesmíru, ale zdaleka nebyla jediná. Více než tucet fyziků, astronomů a amatérských vědců navrhlo ve 30. letech 20. století myšlenky unaveného světla, které měly společné předpoklady interakce mlhovinových fotonů s mezigalaktickou hmotou, které jí předávaly část své energie." Kragh zmínil zejména [[John Quincy Stewart|Johna Quincy Stewarta]], [[William Duncan MacMillan|Willama Duncana MacMillana]] a [[Walther Nernst|Walthera Nernsta]].<ref>{{cite book |editor1-first=Helge |editor1-last=Kragh |editor2-first=Malcolm S. |editor2-last=Longair |title=The Oxford Handbook of the History of Modern Cosmology |date=2019 |chapter=Alternative Cosmological Theories |first=Helge |last=Kragh |doi=10.1093/oxfordhb/9780198817666.013.4 |page=29|isbn=978-0-19-881766-6 }}</ref>

Mechanismy unaveného světla byly mezi navrhovanými alternativami k [[Velký třesk|velkému třesku]] a [[Steady State Theory|teorii stacionárního stavu]], obě založené na obecně relativistické expanzi vesmíru ve FRW metrice. V polovině dvacátého století většina kosmologů podporovala jeden z těchto dvou [[paradigma]]t, ale bylo několik vědců, zejména těch, kteří pracovali na alternativách k obecné relativitě, kteří pracovali s alternativou unaveného světla.<ref>{{Cite journal |bibcode = 1939ApJ....90..634W|title = Possible Applications of Supernovae to the Study of the Nebular Red Shifts|last1 = Wilson|first1 = O. C.|journal = The Astrophysical Journal|volume = 90|pages = 634|year = 1939|doi = 10.1086/144134}}</ref> Jak se v pozdním dvacátém století rozvíjela disciplína [[pozorovací kosmologie]] a s ní související data se stávala četnějšími a přesnějšími, velký třesk se stal kosmologickou teorií, která byla nejvíce podporována pozorovacími důkazy, a zůstává akceptovaným [[vědecký konsenzus|konsenzuálním modelem]] s aktuální [[Lambda-CDM model|parametrizací]], která přesně specifikuje stav a vývoj vesmíru. Ačkoli jsou návrhy „kosmologií unaveného světla“ nyní více méně odsouzeny do historie, jako zcela alternativní návrh byly kosmologie unaveného světla považovány za vzdálenou možnost hodnou určité pozornosti v kosmologických textech až do 80. let 20. století, přestože byly mainstreamovými astrofyziky zamítány jako nepravděpodobné a ''ad hoc'' návrhy.<ref>Viz například str. 397 v knize [[Joseph Silk|Josepha Silka]], ''The Big Bang''. (1980) W. H. Freeman and Company. {{ISBN|0-7167-1812-X}}.</ref>

[[Soubor:Tolman_surface_brightness_test.png|náhled|upright=1.5|Tolmanův test povrchové jasnosti vylučuje vysvětlení unaveného světla pro kosmologický červený posuv.]]
Od 90. let 20. století a na začátku 21. století řada falzifikujících pozorování ukázala, že hypotézy „unaveného světla“ nejsou životaschopnými vysvětleními pro kosmologické červené posuvy.<ref name=treu>Tommaso Treu, Přednáškové slidy pro kurz astrofyziky na [[University of California at Santa Barbara]]. [http://www.physics.ucsb.edu/~tt/ASTRO2/lecture16.pdf s. 16] {{Wayback|url=http://www.physics.ucsb.edu/~tt/ASTRO2/lecture16.pdf |date=20100623125705 }}.</ref> Například v statickém vesmíru s mechanismy unaveného světla by povrchová jasnost hvězd a galaxií měla být konstantní, to znamená, že čím dál je objekt, tím méně světla dostáváme, ale jeho zdánlivá plocha se také zmenšuje, takže světlo, které dostáváme, dělené zdánlivou plochou by mělo být konstantní. V expandujícím vesmíru povrchová jasnost s vzdáleností klesá. Jak se pozorovaný objekt vzdaluje, fotony jsou emitovány nižší rychlostí, protože každý foton musí urazit vzdálenost, která je o něco delší než ta předchozí, zatímco jeho energie se trochu sníží kvůli rostoucímu červenému posuvu na větší vzdálenost. Na druhé straně se v expandujícím vesmíru objekt jeví jako větší, než ve skutečnosti je, protože byl blíže k nám, když fotony začaly svou cestu. To způsobuje rozdíl v povrchovém jasu objektů mezi statickým a expandujícím vesmírem. To je známé jako [[Tolmanův test povrchové jasnosti]], který ve studiích favorizuje hypotézu expandujícího vesmíru a vylučuje statické modely unaveného světla.<ref name = "Geller">{{Cite journal |bibcode = 1972ApJ...174....1G|title = Test of the Expanding Universe Postulate|last1 = Geller|first1 = M. J.|last2 = Peebles|first2 = P. J. E.|journal = The Astrophysical Journal|volume = 174|pages = 1|year = 1972|doi = 10.1086/151462|doi-access = free}}</ref><ref>{{cite journal|last1=Goldhaber|first1=G.|last2=Groom|first2=D. E.|last3=Kim|first3=A.|last4=Aldering|first4=G.|last5=Astier|first5=P.|last6=Conley|first6=A.|last7=Deustua|first7=S. E.|last8=Ellis|first8=R.|last9=Fabbro|first9=S.|last10=Fruchter|first10=A. S.|last11=Goobar|first11=A.|last12=Hook|first12=I.|last13=Irwin|first13=M.|last14=Kim|first14=M.|last15=Knop|first15=R. A.|last16=Lidman|first16=C.|last17=McMahon|first17=R.|last18=Nugent|first18=P. E.|last19=Pain|first19=R.|last20=Panagia|first20=N.|last21=Pennypacker|first21=C. R.|last22=Perlmutter|first22=S.|last23=Ruiz-Lapuente|first23=P.|last24=Schaefer|first24=B.|last25=Walton|first25=N. A.|last26=York|first26=T.|author27=The Supernova Cosmology Project|title=Timescale Stretch Parameterization of Type Ia Supernova B-band Light Curves|doi=10.1086/322460|date=2001|journal=The Astrophysical Journal|volume=558|issue=1|pages=359–368|arxiv=astro-ph/0104382|bibcode = 2001ApJ...558..359G |s2cid=17237531}}</ref><ref>{{Cite journal |arxiv = astro-ph/0106566|doi = 10.1086/322134|bibcode = 2001AJ....122.1084L|title = The Tolman Surface Brightness Test for the Reality of the Expansion. IV. A Measurement of the Tolman Signal and the Luminosity Evolution of Early-Type Galaxies|year = 2001|last1 = Lubin|first1 = Lori M.|last2 = Sandage|first2 = Allan|journal = The Astronomical Journal|volume = 122|issue = 3|pages = 1084–1103|s2cid = 118897528}}</ref>

Červený posuv je přímo pozorovatelný a kosmologové jej používají jako přímé měřítko [[kosmologický čas|zpětného času]]. Často odkazují na věk a vzdálenost objektů ve smyslu červeného posuvu spíše než let nebo světelných let. V takové škále odpovídá [[Velký třesk]] červenému posuvu nekonečna.<ref name="Geller" /> [[Alternativní teorie gravitace]], které nemají ve své struktuře expandující vesmír, potřebují alternativu k vysvětlení korespondence mezi červeným posuvem a vzdáleností, která je ''[[sui generis]]'' k [[Metrická expanze prostoru|expandujícím metrikám]] obecné relativity. Takové teorie jsou někdy označovány jako „kosmologie unaveného světla“, ačkoli ne všichni autoři si jsou nutně vědomi historických předchůdců.<ref>{{cite book |last=Barrow |first=John D. |title=The Routledge Companion to the New Cosmology |editor=Peter Coles |publisher=Routledge |date=2001 |isbn=978-0-415-24312-4 |page=308|bibcode=2001rcnc.book.....C }}</ref>

== Specifické falzifikované modely ==
[[Soubor:Hubble ultra deep field high rez edit1.jpg|náhled|vpravo|upright=1.5|[[Hubbleovo ultra hluboké pole]] je obraz galaxií, které jsou vzdálené více než 10 miliard světelných let. Pokud by unavené světlo bylo správným vysvětlením, tyto galaxie by se jevily rozmazané ve srovnání s bližšími galaxiemi. Skutečnost, že tomu tak není, vylučuje možnost, že rozptylové procesy způsobují vztah červeného posuvu a vzdálenosti.]]
Obecně platí, že jakýkoli mechanismus „unaveného světla“ musí řešit některé základní problémy, protože pozorovaný červený posuv musí:
* být stejný při měření v jakémkoli vlnovém pásmu
* neprojevovat rozmazání
* následovat podrobný Hubbleův vztah pozorovaný u [[supernova|dat o supernovách]] (viz [[zrychlující se vesmír]])
* vysvětlit související [[časová dilatace|časovou dilataci]] kosmologicky vzdálených událostí.

V průběhu let bylo navrženo několik mechanismů unaveného světla. [[Fritz Zwicky]] ve své práci navrhující tyto modely prozkoumal řadu vysvětlení červeného posuvu, některá sám vyloučil. Nejjednodušší forma teorie unaveného světla předpokládá exponenciální pokles energie fotonu se vzdáleností, kterou urazil:

<math display="block">E(x)=E_0 \exp\left(-\frac{x}{R_0}\right)</math>

kde <math>E(x)</math> je energie fotonu ve vzdálenosti <math>x</math> od zdroje světla, <math>E_0</math> je energie fotonu ve zdroji světla a <math>R_0</math> je velká konstanta charakterizující „odpor prostoru“. Aby odpovídala [[Hubbleův zákon|Hubbleovu zákonu]], musí být konstanta <math>R_0</math> několik giga[[parsec|parseků]]. <!--Musí být dostatečně velká, aby vzala v úvahu jakoukoli odchylku od Hubbleova zákona--> Například Zwicky zvažoval, zda by integrovaný [[Comptonův jev]] mohl vysvětlit normalizaci měřítka výše uvedeného modelu:

{{Citace|... světlo přicházející z vzdálených mlhovin by se posunulo k červené díky [[Comptonův jev|Comptonově jevu]] na těchto volných elektronech [v mezihvězdných prostorech] [...] Ale pak by světlo rozptýlené všemi směry učinilo mezihvězdný prostor nesnesitelně neprůhledným, což tuto vysvětlení vylučuje. [...] je zřejmé, že jakékoli vysvětlení založené na rozptylovém procesu, jako je Comptonův jev nebo [[Ramanův jev]], atd., bude ve špatné pozici, pokud jde o dobrou definici obrazů.<ref name="Zwicky" />}}

Toto očekávané „rozmazání“ kosmologicky vzdálených objektů není v pozorovacích důkazech vidět, ačkoli by bylo zapotřebí mnohem větších teleskopů, než byly k dispozici v té době, aby to bylo možné s jistotou prokázat. Alternativně Zwicky navrhl jakýsi [[Sachs-Wolfeův efekt|Sachs–Wolfeův efekt]] jako vysvětlení vztahu červeného posuvu a vzdálenosti:

{{Citace|Lze očekávat posun spektrálních čar kvůli rozdílu ve statickém gravitačním potenciálu na různých vzdálenostech od středu galaxie. Tento efekt samozřejmě nemá žádný vztah ke vzdálenosti pozorované galaxie od našeho vlastního systému, a proto nemůže poskytnout žádné vysvětlení jevu diskutovaného v tomto článku.<ref name="Zwicky" />}}

Zwickyho návrhy byly pečlivě prezentovány jako falzifikovatelné podle pozdějších pozorování:

{{Citace|... [a] gravitační analog Comptonova jevu [...] Je snadné vidět, že výše uvedený červený posuv by měl asymetricky rozšiřovat tyto absorpční linie směrem k červené. Pokud lze tyto linie fotografovat s dostatečně vysokým rozlišením, posunutí těžiště linie poskytne červený posuv nezávislý na rychlosti systému, z něhož je světlo emitováno.<ref name="Zwicky" />}}

Takové rozšíření absorpčních čar není u objektů s vysokým červeným posuvem pozorováno, což falzifikuje tuto konkrétní hypotézu.<ref>{{Cite web |last=Newton |first=Elisabeth |date=27 April 2011 |title=Prospecting for C IV at high redshifts |url=https://astrobites.org/2011/04/27/prospecting-for-c-iv-at-high-redshifts/ |access-date=4 November 2023 |website=[[astrobites.org]]}}</ref>

Zwicky také poznamenává, ve stejném článku, že podle modelu unaveného světla by vztah červeného posuvu a vzdálenosti musel být přítomen ve světle ze zdrojů v rámci naší vlastní galaxie (i když by červený posuv byl tak malý, že by bylo těžké ho změřit), což se nejeví u teorie založené na recesní rychlosti. Píše, že pokud jde o zdroje světla v rámci naší galaxie: „Je obzvláště žádoucí určit červený posuv nezávisle na vlastní rychlosti pozorovaných objektů.“<ref name="Zwicky" /> Následně astronomové trpělivě mapovali třírozměrný rychlostně-polohový [[fázový prostor]] pro galaxii a zjistili, že červené posuvy a modré posuvy galaktických objektů dobře odpovídají statistickému rozložení spirální galaxie, čímž se eliminuje komponenta [[intrinsic redshift|vnitřního červeného posuvu]].<ref>Binney & Merrifield: ''Galactic Astronomy''. Princeton University Press, {{ISBN|978-0-691-02565-0}}.</ref>

Po Zwickym v roce 1935 [[Edwin Hubble]] a [[Richard Tolman]] srovnávali recesní červený posuv s nerecesním, a psali, že

{{Citace|oba se přiklánějí k názoru, že pokud červený posuv není způsoben recesním pohybem, jeho vysvětlení pravděpodobně zahrne některé zcela nové fyzikální principy [... a] použití statického Einsteinova modelu vesmíru, v kombinaci s předpokladem, že fotony emitované mlhovinou ztrácejí energii na své cestě k pozorovateli nějakým neznámým efektem, který je lineární se vzdáleností, a který vede ke snížení frekvence, bez výrazného příčného odklonu.<ref>{{cite journal |last1=Hubble |first1=Edwin |last2=Tolman |first2=Richard C. |authorlink1=Edwin Hubble |authorlink2=Richard C. Tolman |title=Two Methods of Investigating the Nature of the Nebular Redshift |date=November 1935 |journal=Astrophysical Journal |volume=82 |page=302 |doi=10.1086/143682 |bibcode=1935ApJ....82..302H}}</ref>}} Tyto podmínky se staly téměř nemožné splnit a celkový úspěch obecně relativistických vysvětlení pro vztah červeného posuvu a vzdálenosti je jedním z hlavních důvodů, proč model velkého třesku zůstává kosmologií preferovanou vědci.

Na počátku 50. let [[Erwin Finlay-Freundlich]] navrhl červený posuv jako „výsledek ztráty energie pozorovanými fotony procházejícími radiačním polem“.<ref name="finlay">{{cite journal | last1 = Finlay-Freundlich | first1 = E. | date = 1954 | title = Red-Shifts in the Spectra of Celestial Bodies | journal = Proceedings of the Physical Society A | volume = 67 | issue = 2| pages = 192–193 | doi = 10.1088/0370-1298/67/2/114 |bibcode = 1954PPSA...67..192F }}</ref> který byl citován a argumentován jako vysvětlení pro vztah červeného posuvu a vzdálenosti v astrofyzikální teorii z roku 1962 v článku ''[[Nature (časopis)|Nature]]'' profesorem fyziky [[University of Manchester]] P. F. Brownem.<ref>{{cite journal | last1 = Brown | first1 = P. F. | date = 1962 | title = The Case for an Exponential Red Shift Law | journal = Nature | volume = 193 | issue = 4820| pages = 1019–1021 | doi=10.1038/1931019a0|bibcode = 1962Natur.193.1019B | s2cid = 4154001 }}</ref> Významný kosmolog [[Ralph Asher Alpher]] napsal tři měsíce poté dopis časopisu ''Nature'' jako odpověď na tento návrh, kde tento přístup silně kritizoval: „Žádný obecně přijatý fyzikální mechanismus pro tuto ztrátu nebyl navržen.“<ref>{{cite journal | last1 = Alpher | first1 = R. A. | date = 1962 | title = Laboratory Test of the Finlay-Freundlich Red Shift Hypothesis | journal = Nature | volume = 196 | issue = 4852| pages = 367–368 | doi=10.1038/196367b0|bibcode = 1962Natur.196..367A | s2cid = 4197527 }}</ref> Přesto se až do tzv. „Věku precizní kosmologie“, který byl uveden výsledky z [[WMAP]] a moderními [[redshift survey|průzkumy červeného posuvu]],<ref>[[George Smoot|Smoot, George S.]] "Our Age of Precision Cosmology". Proceedings of the 2002 International Symposium on Cosmology and Particle Astrophysics (CosPA 02) Taipei, Taiwan, 31 May – 2 June 2002 (pp. 314–325)</ref> mohly modely unaveného světla občas objevit v hlavních časopisech, včetně jednoho, který byl publikován v únoru 1979 v časopise ''Nature'', navrhujícího „rozpad fotonů“ v zakřiveném prostoročase.<ref>{{cite journal |first=D. F. |last=Crawford |title=Photon Decay in Curved Space-time |journal=[[Nature (časopis)|Nature]] |volume=277 |issue=5698 |pages=633–635 |year=1979|doi=10.1038/277633a0 |bibcode=1979Natur.277..633C |s2cid=4317887 }}</ref> který byl o pět měsíců později kritizován ve stejném časopise jako zcela neslučitelný s pozorováním [[gravitační červený posuv|gravitačního červeného posuvu]] pozorovaného na [[ztmavení okraje|okraji Slunce]].<ref>{{cite journal |last1= Beckers |first1=J. M. |last2 = Cram |first2=L. E. |title = Use of the solar limb effect to test photon decay and cosmological redshift theories |journal = [[Nature (časopis)|Nature]] |date=July 1979 |volume = 280 |issue = 5719 |pages = 255–256 |doi = 10.1038/280255a0 |bibcode = 1979Natur.280..255B|s2cid=43273035 }}</ref> V roce 1986 byl v ''Astrophysical Journal'' publikován článek, který tvrdil, že teorie unaveného světla vysvětluje červený posuv lépe než kosmická expanze,<ref>{{cite journal|last=LaViolette |first=P. A. |title=Is the universe really expanding? |journal=Astrophysical Journal |date=April 1986 |volume=301 |pages=544–553|bibcode = 1986ApJ...301..544L |doi = 10.1086/163922 }}</ref> ale o deset měsíců později, ve stejném časopise, byly tyto modely unaveného světla ukázány jako neslučitelné s existujícími pozorováními.<ref>{{cite journal|last=Wright |first=E. L.|author-link=Ned Wright|title=Source counts in the chronometric cosmology|journal=Astrophysical Journal|date=February 1987|volume=313|pages=551–555|bibcode = 1987ApJ...313..551W|doi =10.1086/164996 }}</ref> Jak se kosmologická měření stala přesnějšími a statistiky v kosmologických datových sadách se zlepšily, návrhy unaveného světla byly falsifikovány,<ref name=nedwright /><ref name=treu /><ref name=Peebles /> do té míry, že byla teorie v roce 2001 popsána vědeckým spisovatelem [[Charles Seife|Charlesem Seifem]] jako „pevně na [[fringe physics|okraji fyziky]] před 30 lety; přesto vědci hledali přímější důkazy o expanzi kosmu“.<ref name="Seife">{{cite news|url=https://www.science.org/content/article/tired-light-hypothesis-gets-re-tired|title='Tired-Light' Hypothesis Gets Re-Tired|date=28 June 2001|work=[[Science (časopis)|Science]]|quote=Measurements of the cosmic microwave background put the theory firmly on the fringe of physics 30 years ago; still, scientists sought more direct proofs of the expansion of the cosmos.|author-link=Charles Seife|author=Charles Seife|accessdate=2016-06-03}}</ref>

== Reference ==
{{Překlad|jazyk=en|revize=1216009837|článek=Tired Light}}
<references />
{{Autoritní data}}

[[Kategorie:Světlo]]